Jedním ze základních činitelů, které ovlivňují funkčnost a kvalitu nátěru, patří profil povrchu (mikroskopická drsnost povrchu). Ten má zásadní vliv na přilnavost povlakového systému. Bez ohledu na postupy a typy otryskávacích prostředků použitých k přípravě povrchu se na povrchu po tryskání vyskytují náhodně rozmístěné nepravidelnosti s výstupky a prohlubněmi. Obecně je možné označit profil za zaoblený nebo ostrohranný, podle typu použitého abraziva a dále se klasifikuje na jemný, střední nebo hrubý, podle velikosti použitého abraziva. 

Kontrola profilu povrchu je specifikována v normách ISO 8503-1, ISO 8503-2, ISO 8503-5, ISO 4287 apod. 

Možností kontroly profilu povrchu je několik: 

• Vizuální kontrola pomocí komparátorů – etalon skládající se z definovaných segmentů o různé drsnosti (obr. 1)
• Testexová páska
• Profilometr (profiloměr, drsnoměr) – výstupky a prohlubně jsou měřeny pohybem hrotu po měřeném povrchu

Dalším důležitým parametrem je viskozita nátěrové hmoty, dalo by se také říci její hustota. Často se stává, že dochází k nadměrnému ředění, čímž může dojít ke ztrátě specifických vlastností nátěrové hmoty. Příčinou zbytečného ředění bývá neznalost produktu nebo nízká teplota nátěrové hmoty. Nesprávné ředění způsobuje vady v nátěru, jako je např. stékání, vzhled pomerančové kůry, zaprášení apod. Zároveň však může vést ke zbytečnému prodloužení technologického procesu – v případě nadměrného naředění se musí k dosažení nominální tloušťky použít více vrstev. Tím však dojde k větší produkci VOC látek do ovzduší, což může vést ke komplikacím s orgány ochrany ovzduší (ČIŽP). 

Většina výrobců nátěrových hmot uvádí ve svých technických listech viskozitu nátěrových systémů měřenou pomocí výtokového pohárku (přestože správně se jedná o tzv. výtokovou dobu uváděnou ve vteřinách, které nejsou jednotkou viskozity). Jedná se jednoduchý a rychlý způsob měření viskozity. Pohárků (obr. 2) je na trhu celá škála. Mohou odpovídat některé z mezinárodních nebo státních norem (ISO 2431, DIN 53 211 či DIN 53 224, ASTM D1200) nebo jsou používány v určitém typu průmyslu a označeny podle typického uživatele Shell či Lory apod. Vyrobeny jsou nejčastěji z nerezi, hliníku nebo plastu, v nejrůznějších tvarech. Mohou mít vyměnitelnou nebo pevnou trysku různého průměru, podle toho, jaká viskozita se u dané hmoty předpokládá. Je tedy velmi důležité si vždy předem přesně stanovit podle jaké normy chceme testovat. Často se pohárky označují např. jako Fordovy, přestože ve skutečnosti se pohárkem Ford měří pouze dle normy ATSM. 

Velmi často se v aplikační praxi používají plastové výtokové pohárky bez kovové trysky. Měřením takovými pohárky nelze získat relevantní výsledky, jedná se pouze o orientační měření. Pro přesná měření je třeba používat normované a správně udržované výtokové pohárky, případně přímo viskozimetr. 

Jednoduchým proměřením zjistíme, zda má nátěrová hmota správnou viskozitu, zda je připravena k aplikaci, zda není přeředěná nebo naopak málo ředěná. 

U většiny nátěrových hmot platí, že viskozita závisí na teplotě a tlaku. Tento parametr je velmi často opomíjen. S rostoucí teplotou viskozita klesá, s rostoucím tlakem vzrůstá. Vliv tlaku je však většinou zanedbatelný, projevuje se až při velmi vysokých tlacích. Vliv teploty je naopak zásadní. Správná aplikační teplota nátěrové hmoty je velmi důležitým parametrem a obvykle je uvedena v technickém listě nátěrového hmoty. Nátěrové hmoty není doporučeno skladovat při nízkých teplotách (obvykle pod 0°C), neboť jejich vlivem může docházet uvnitř systému k molekulárním změnám, které mají vliv na aplikaci, přilnavost i životnost nátěrové hmoty barvy. 

Skladování nátěrových hmot často uvádí výrobci v technických listech. Pokud však není teplota skladování uvedena od výrobce, měly by být nátěrové hmoty skladovány při teplotách nad +3°C a pod +30°C.

Před vlastní aplikací je dobré nátěrovou hmotu nejen promíchat, ale také změřit její teplotu a viskozitu. Je vhodné pro měření používat dotykové teploměry se sondou (obr. 3), kterou ponoříme do nátěrové hmoty a změříme tak teplotu i uvnitř nádoby, nejen na hladině. 

Výrobci nátěrových ne vždy doporučenou teplotu nátěrové hmoty v technických listech uvádí, ale obvykle je aplikační teplota nátěrové hmoty 15-25°C, nezávisle na teplotě okolí a povrchu výrobku. Vhodné je nátěrovou hmotu před vlastní aplikací natemperovat, např. v prostoru lakovny a to obzvláště v případě, kdy je teplota ve skladu nátěrových hmot nižší než v lakovně.

Funkčnost ochranných povlaků závisí rovněž na stavu povrchu bezprostředně před jejich nanesením. 

Většina nátěrových hmot vyžaduje, aby povrch byl před nanášením suchý. Tenké vrstvy kondenzované vody však nemusí být okem viditelné. Spolehlivou metodou zjištění možné přítomnosti kondenzované vody na povrchu je měření relativní vlhkosti vzduchu v kombinaci s teplotou vzduchu a především teplotou povrchu, na který bude povlak aplikován. 

Faktorů, které ovlivňují kondenzaci, je celá řada: tepelná vodivost podkladu, sluneční záření, proudění vzduchu a jeho vlhkost apod. 

Není-li předem dohodnuto jinak, platí, že teplota povrchu musí být minimálně 3˚C (často je požadováno dokonce 5°C) nad rosným bodem, neboť pravděpodobnost kondenzace je v tomto okamžiku považována za vysokou.  

Dnes používané tzv. kombinované přístroje (obr. 4) umožňují současné měření a zobrazení všech potřebných měřených hodnot včetně výpočtu odchylky rosného bodu od teploty podkladu (ΔT) s případnou akustickou signalizací. Běžně jsou k dispozici přístroje se záznamem naměřených hodnot a jejich dalším zpracováním pro dokladování správného technologického postupu.

V okamžiku, kdy dojde k aplikaci povlaku na povrch při nevhodných klimatických podmínkách, zvyšuje se pravděpodobnost selhání celého systému v záruční době nebo zkrácení předpokládané životnosti nátěrového systému. Povlak vlhkost na povrchu uzavře, vlhkost má snahu dostávat se ven a tím dochází k odlupování nátěru a ke vzniku korozního článku. 

Proto je nutné, a to zvláště při aplikacích na stavbách, měřit před, v průběhu aplikace až do zaschnutí povlaku (vlhkost na čerstvě aplikovaném povlaku může mít zásadní vliv na jeho další vlastnosti nebo vzhled) klimatické podmínky.  

Neméně důležitá je i teplota podkladu, na který je nátěrová hmota aplikována. Běžně jsou minimální teploty podkladu omezeny výrobci na -10°C až +10°C (+10°C u dvousložkových, vodou ředitelných a rozpouštědlových chemicky vytvrzujících nátěrových hmot, +5°C u rozpouštědlových oxidativně vytvrzujících nátěrových hmot a -10°C u rozpouštědlových fyzikálně zasychajících nátěrových hmot). Horní hranice teploty se uvádí +40°C, nad kterou nátěrové hmoty po aplikaci nestihnou správně vytvrzovat, ale vysychají. 

Těchto šest parametrů (čistota povrchu, klimatické podmínky, profil povrchu, stupeň přípravy povrchu, teplota nátěrové hmoty a viskozita nátěrové hmoty), které jsme zde ve stručnosti představili, dokáže, samostatně, nebo kombinací některých z nich, zásadním způsobem ovlivnit vlastnosti povlakového systému až po jeho selhání. Přesto je jejich důsledné sledování a měření často podceňováno, přičemž náklady na takováto měření jsou často zanedbatelné v porovnání s riziky, které nedodržování technologických postupů a technologické kázně přináší.  

• Norma ČSN ISO 8502-4
• Norma ČSN ISO 4618
• Soubor norem ČSN EN ISO 12944